Finské národní hvězdy POETS OF THE FALL, nesoucí v sobě stigma velké naděje současné poprockové scény, přichází se svou druhou skládačkou „Carnival Of Rust“, která je pokračováním povedeného debutu „Signs Of Life“. Ten vynesl skupině mnohé pochvalné kritiky za nenásilné a přitom velmi sugestivní rockově baladické písničkářství. Pokračování přišlo v podstatě dost rychle, bohužel se nemohu zbavit nepříjemného pocitu, že až příliš rychle, tedy uspěchaně. Jestliže debut oslňoval osobitou neotřelostí a bravurním zpracováním velmi emotivních melodií, na svém druhém počinu jako by POETS OF THE FALL padali do tradičnějších rockových poloh nebo jen opakovali z debutu známé postupy. Stále na nás vypouštějí charismatické skladby plné hitové energie i nostalgické zasněnosti, a především díky specifickému vokálu se nedá skupině upřít rozpoznatelně vlastní výraz, nicméně ona unášející vlna emocí se již nevzpíná do takové výše jako v případě „Signs Of Life“.

Jisté paralely s mnohem slavnějšími R.E.M. již obsahoval debut, zůstávalo to však v pouhých náznacích a nic neopravňovalo k obavám, že by POETS OF THE FALL mohli zapadnout do role vypočítavého napodobitele, který svou hudbu servíruje s myšlenkou oslovit široké, tradičně orientované publikum. V případě „Carnival Of Rust“ už si ale nejsem jist cíly, které skupinu nutily ke značně podezřelé rychlosti, s jakou druhý počin vrhla na trh. Co si navíc pomyslet o skutečnosti, že se mi jako jedna z  nejlepších skladeb nakonec jeví „Maybe Tomorrow Is A Better Day“, oprášený kousek, který vznikl ještě před vydáním „Signs Of Life“. Nezbývá než opakovat cosi o uspěchanosti a nedotaženosti, neboť to čím POETS OF THE FALL oslňovali byla právě propracovanost a vypiplanost aranží, která dávala často i značně banálním melodiím vyniknout v netradičně působící hity. „Carnival Of Rust“ je po aranžérské a produkční stránce střídmější, mnohem přímočařejší skladby tak postrádají neotřelost a vtíravé melodie velmi rychle ztrácejí své kouzlo. Ve vší nahotě je tak odhalena opakující se šablona, kterou POETS OF THE FALL využívají.

POETS OF THE FALL se opět stávají hvězdami finských hitparád a nejprodávanějším titulem ve své zemi, moje hledání výrazných hitů však téměř končí s úvodní „Fire“, slušně působí i „Carnival Of Rust“ a asi tím nejlepším je kromě již zmíněné „Maybe Tomorrow Is A Better Day“ ještě dusavě chytlavá „Delicious“, ale stačí pár poslechů a najednou se i ty povedenější kousky ztrácejí v bloku kompaktní hmoty, která proplouvá kolem posluchačova nitra jen jako nenáročná kulisa. Těm co znají debut musí připadat spousta momentů až nepříjemně známá a některé skladby se navíc přímo propadají do povrchních trivialit. „Gravity“ dokonce připomene hmmkače CRASH TEST DUMMIES (už na debutu takové momenty byly, ale zde již působí mnohem nepříjemněji). Emotivita je zvláštně potlačená, a tak se zásah na citové centrum nedostavuje. Musím se nutit, abych poslouchal soustředěně, a to je známka absence zajímavých momentů. POETS OF THE FALL se tak přesunuli do trochu fádní polohy odpočinkově rádiové tvorby, která funguje v případě jednoho hitu zařazeného v bloku ostatní komerční hudby, ztrácí však sílu jedinečnosti při poslechu alba jako celku.